Historie

Rod Vavříků pochází z Moravského Slovácka a jeho počátky se nám podařilo dohledat od konce 18. století a začátku 19. století. Počátkem 19. století, po napoleonských válkách ( kolem roku 1810 ) žila rodina Antonína Vavříka a jeho ženy Marie ( rozené Coufalové ) v obci Strážovice. Tato obec leží 6 km západně od Kyjova na kopci, jehož jižní část je vhodná k pěstování vinné révy. Jejich syn Isidor se narodil roku 1838, jeho manželka Kateřina ( rozená Výletová ) se narodila roku 1836. V manželství se narodilo a vyrostlo k dospělosti 9 dětí: Isidor - 1865, Josef – 1866, Matouš – 1867, Marie – 1869, Lucie – 1870, Anna – 1874, Františka – 1877, Terezie – 1880, Agnes – 1881. Bratři Isidor a Josef zůstali ve Strážovicích, sestry Lucie, Anna a Františka žily v Kyjově, Marie v Brně, Terezie a Agnes ve Vídni. Jen Matouše zavanul život na severní Moravu.

Svoje kořeny má tedy náš rod na jižní Moravě, z čehož usuzujeme, že proto jsme získali jak blízký vztah k jižní Moravě, tak i k významnému produktu vinohradů, jiskřivému a velmi chutnému jihomoravskému vínu.

Zakladatel našeho rodu Matouš Vavřík se narodil v roce 1867 ve Strážovicích. Sloužil na statcích Lichtenštejna na jižní Moravě a později jako hajný na jeho lesích na severní Moravě a to ve Strážné (dříve Šumvald) u Lanškrouna, později v Kolšově u Zábřeha na Moravě. Matoušova manželka Marie Vavříková (roz. Barančicová) se narodila v roce 1875 v Poštorné u Břeclavi. Rodiče Marie byli Michal Barančic a Josefa (roz. Jankovičová). Pocházeli z chorvatských rodin, které se přistěhovali na statek Lichtenštejna. Michal Barančic sloužil jako lesník na jeho statcích. Rodina Matouše a Marie Vavříkových vznikla spojením slovácké a chorvatské krve, dvou slovanských národností, zvyků a katolického náboženství. Do konce 19. století žila rodina v Poštorné.

Rodina Matouše a Marie Vavříkové vychovala 11 dětí, které vytvořily další generaci, která je nám již velmi blízká a budeme ji ve stromu života značit jako I. generaci:
Rudolf – 1894 – 1918, zemřel na následky zranění z I. světové války
Štěpán – 1895 – 1964, děti: Štěpán – 1942. Marie – 1944
Emil – 1897 – 1981, děti: Günther – 1930, Roland – 1936, Walter – 1943
Marie – 1898 – 1970, děti: Karel – 1921, Vladimír – 1923, Václav – 1925
Josef – 1901 – 1982, děti: Josef – 1928, Zdeněk – 1929, Jiří – 1931
Anna - 1903 – 1969, děti: Radoslav – 1931
Karel – 1906 – 1982, bezdětný
Jan – 1907 – 1995, děti: Jarmila – 1940, Helena – 1942
Štěpánka – 1909 – 1982, děti: Antonie – 1950
František – 1911 – 1978, děti: Olga – 1944, Věra – 1947
Jaroslav – 1913, děti: Jaroslava – 1943, Zdeněk – 1944, Miroslav – 1947

Rodina nežila v blahobytu, ale nikdy netrpěla nouzí. Otec Matouš měl trvalý příjem ze služby hajného.Měli vlastní mléko a máslo, maso (drůbež, vepře, zvěřinu) a brambory. Měli naturální bydlení v hájence a dostatek dříví na topení. Matka Marie zvládala početnou rodinu jen tím, že starší děti jí pomáhaly s domácností a mladšími sourozenci. V rodině panovaly patriarchální vztahy. Otec Matouš měl naprostou autoritu a na děti byl velmi přísný. Rodina žila mimo vesnici, v podstatě na okraji lesa a výhled měla na vesnici Kolšov. Děti prakticky vyrůstaly přímo v lese a les jim byl druhým domovem. Od malička byly děti vedeny k povinnostem, k práci a vzájemné pomoci.

Velmi zajímavý byl vztah rodiny ke vzdělání. Rodina nevlastnila žádné pozemky a proto budoucnost dětí viděla ve znalostech a kvalifikované práci. Polovina dětí vystudovala: Štěpán - lesnickou střední školu, Emil – chemickou střední školu, Anna a František střední obchodní ( ekonomickou) školu a Jan – vysokou lesnickou fakultu. Další měli dělnickou profesi: Josef - tesař, Karel - řezník, Jaroslav - autoopravář-řidič. Pouze 2 sestry se nevyučily. Marie se však provdala na zemědělské hospodářství a velmi dobře zvládla selskou práci a hospodyni na statku. Protože žila na statku v Kolšově, všichni sourozenci se tam rádi vraceli na návštěvy, při nichž se nejméně jednou ročně scházela většina celé rodiny. Marie byla velmi společenská, výborná kuchařka a hospodyně a navíc byla tmelem celé široké rodiny. Druhá sestra Štěpánka zůstala v domácnosti a pečovala o rodiče až do jejich smrti.

Po I. světové válce se rodina postupně rozšiřovala sňatky a vznikla nová generace po Matoušovi – II. generace. Nové rodiny se usazovaly: Emil - Boleráz u Trnavy, Štěpán - Bílovice nad Svit., Marie - Kolšov, Josef - Postřelmov, Anna a Štěpánka - Zábřeh na Mor., Karel - Praha, Jan - Jablůnka u Vsetína, František - Kroměříž, Jaroslav - Benešov u Prahy a dále se podle podmínek přestěhovávaly. Po roce 1930 Matouš odešel do důchodu, opustil s rodinou hájenku a nastěhoval se do nájemního bytu na statku Ošťádalových v Kolšově. V rodině zůstali ještě Štěpánka, Jan a František. Zde bydleli asi 3 roky než si pořídili rodinný domek v Zábřehu, kde setrvali na odpočinku až do smrti.

Přesto, že sourozenci s rodinami rádi navštěvovali rodinu sestry Marie Kouřilové na statku v Kolšově, rodinná setkání se víc přenesla k rodičům do Zábřehu. Historické setkání se konalo v září 1937 v Zábřehu u příležitosti 70tých narozenin zakladatele rodu Matouše. Přijela celá I. generace i s dětmi. Toto setkání bylo posledním, kdy se celá I. generace setkala s oběma rodiči a současně vyvrcholením soudržnosti a pospolitosti rodiny. Další vývoj narušila II. světová válka, kdy se velmi ztížily podmínky pro vzájemné návštěvy a setkávání (část rodiny žila v Sudetech, část v Protektorátu, a na Slovensku).

Matoušova manželka Marie zemřela po těžké nemoci v roce 1943 ve věku 68 let. Matouš ji přežil téměř o 10 let. Byl mimořádně zdravý. V roce 1947 oslavil 80. narozeniny, na kterých se sešla téměř celá rodina (chyběl Emil). Bylo to poslední setkání sourozenců I. generace u svého otce Matouše v Zábřehu. Matouš zemřel v roce 1952 v 85. letech.

Rod Vavříků prožil mnoho státoprávních a politických změn a událostí, které zasáhly každou generaci. I. generace vznikla v roce 1894 narozením syna Štěpána a prožila téměř neskutečné události a zvraty: Rakousko – Uhersko, I. světovou válku, vznik Československa v roce 1918, Mnichovskou dohodu, okupaci ČSR německou armádou a rozbití republiky (Protektorát Čechy a Morava, Sudety, vytvoření samostatného Slovenska), II. světovou válku, osvobození Československa spojeneckými armádami od německé nacistické nadvlády, únorový převrat v roce 1948 a začátek vlády komunistů, budování socialismu a tím zaostávání ve vývoji za západními státy, rok 1968 a okupaci vojsky SSSR a další celkový úpadek společnosti v období normalizace, pád komunizmu v roce 1989, návrat Československa do Evropy, rozpad Československa v roce 1993 a vznik dvou států. Byla to tedy I. generace, která prožila tento „kolotoč“ společenských změn. Tato generace prožila konec 19. století a téměř celé 20. století. Poslední její člen zemřel v roce 1997, byl to Jaroslav Vavřík, který ji uzavřel.

Tento neblahý vývoj zasáhl i II. generaci, jejíž nejstarší člen se narodil v roce 1921. Byl to Karel Kouřil, žijící v Kolšově. Tato generace navíc byla účastna vstupu republiky do Nato a Evropské unie. Všechny tyto události se určitým způsobem odrazily na generaci sourozenců (I. generace), jejich dětí, dnešních důchodců (II. generace) a dětí bratranců a sestřenic (III. generace). Z toho vyplynula i různá názorová diferenciace i životní dopady. Není však účelem kroniky širokého rodu Vavříků analyzovat toto většinou již historické období. Je jen třeba si uvědomit kolik převratů, změn, dopadů apod. zasáhlo tyto tři generace. Jako příklad si dovolujeme uvést jen několik střípků z mnoha: Druhá světová válka, nacistická okupace, způsobila tragické události v rodině dcery Anny ze Zábřeha. Její manžel František Holouš byl za odbojovou činnost zatčen německou státní policií ( GESTAPO ), zavlečen do koncentračního tábora v Terezíně a po válce zemřel na útrapy věznění. Syn Josef byl pracovně (jako tesař) nasazen nacisty v Hamburku a Brémách v letech 1941 - 45. Odtud 2x uprchnul. Nejprve po bombardování v roce 1943 a potom definitivně v březnu 1945. Syn Emil musel koncem války narukovat do německé armády. Byl zajat, umístěn v zajateckém táboře v SSSR na Kavkaze. Ze zajetí se vrátil až po skončení odsunu Němců a podařilo se mu vystěhovat později do Německa. Tam si musel s rodinou zajistit novou životní existenci, což se mu podařilo. Režim po roce 1948 a zvláště pak období normalizace po roce 1968 způsobilo mnoho nepříznivých problémů i u některých příbuzných, byli sledováni STB, děti se nedostaly na studia nebo s velkými obtížemi byly přijaty na školy, kde byl nedostatek uchazečů apod.

Po druhé světové válce se Matoušův rod rozrůstal. Počet dětí ve srovnání se zakladateli rodu (11 dětí) se snížil na 1 – 3. V celé druhé generaci se narodilo 20 potomků (1 zemřel v 9ti letech). V této generaci došlo ke značnému sociálnímu vzestupu. Z 19 členů této generace dosáhlo 6 vysokoškolského vzdělání, 6 středoškolského vzdělání a 7 se vyučilo kvalifikovaným dělnickým povoláním.

V roce 2004 při třetím setkání rodu bylo ve III. generaci 41 potomků, ve IV. generaci 46 potomků a rodili se již potomci V. generace.

Důkazem velké soudržnosti a pospolitosti této velké rodiny jsou setkání všech žijících generací. Po dlouhém období došlo k neformálnímu setkání v červenci 1972. Stalo se tak při příležitosti jedné z prvních návštěv strýce Emila, který žil s rodinou v Krefeldu, po jeho vystěhování do SRN. Přijel se synem Güntrem, jeho manželkou Ingrid a dětmi Klaudií a Klausem. Rodina se setkala v Kolšově u Karla Kouřila, jak to dokumentují fotosnímky, které pořídil strýc Emil. Sešlo se nás tam tehdy kolem 35 a pozoruhodné bylo, že se setkali bratři Emil, Josef, Jan a František. Toto setkání se stalo významným opětovným stmelením rodiny v poválečném období.

První oficiální setkání se uskutečnilo v roce 1993, kdy se Walter Wawrik, syn Emila a bratranec příslušníků II. generace, který žije v Düseldorfu, NSR, dožíval 50ti roků. Při této příležitosti se setkala široká rodina v restauraci Na Rychtě a na rekreační chalupě Liby a Jiřího Vavříkových. Zúčastnilo se 45 příbuzných čtyř generací. Z první generace byli přítomni poslední dva žijící a to Jan (zvaný Šánek) a Jaroslav (zvaný Jaroš) s manželkou Květou. Společný oběd byl v restauraci Na Rychtě a odpoledne se uskutečnilo posezení na rekreační chalupě Liby a Jiřího v Hanušovicích. Setkání bylo velmi srdečné a družné. Byl vysloven návrh, aby se taková setkání organizovala za určité časové období. Vzhledem k tomu, že nejvíce příbuzných žije na Zábřežsku a Šumpersku byl přijat záměr, aby se tato setkání konala v této oblasti a stanovilo se orientační období 5 let.

Konec první generace připomnělo 2. setkání (sjezd) rodu Vavříků, které se uskutečnilo ve dnech 8. – 10. května 1998 v rekreačním zařízení Starý Mlýn – Jedlí u Zábřehu na Mor. Účastnilo se 71 příbuzných. Z toho bylo již více příbuzných z NSR než na setkání prvním. Za první generaci byla účastna Marie Vavříková, manželka Štěpána (zvaného Štefan) a Květa Vavříková, manželka Jaroslava. Na setkání byli přítomni hlavně příslušníci II. a III. generace a děti ze IV.generace. Setkání mělo velký úspěch jak po stránce organizační i společenské. Při tomto setkání jsme si všichni uvědomili, že chceme-li zachovat soudržnost rodu Vavříků, je nutné se setkávat a poznávat se s novými příbuznými, aby nedošlo k postupnému odcizení a zániku příbuzenských vztahů. Setkání organizovali Liba a Jiří Vavříkovi. Zázemí zajistila Tonička Maixnerová.

Setkání (sjezd) v pořadí třetí, rodu Vavříků, se uskutečnilo ve dnech 15. a 16. května 2004 na Zámku v Sobotíně u Šumperka. Organizační přípravu a zajištění převzala již v plném rozsahu III. generace ( Lenka a Pavel Lázničkovi, Ivan Vavřík. Sjezdu se zúčastnilo 67 příslušníků rodu včetně příbuzných žijících v Německu a Holandsku. Z první generace byla přítomna Květa Vavříková z Benešova, manželka Jaroslava. Prostředí sobotínského zámku bylo pro setkání velmi důstojné, které mělo vysokou společenskou úroveň. Na závěr tohoto setkaní vyjímáme z proslovu Lenky Lázničkové: „Naše setkání by se mělo stát oslavou rozvětveného rodu Vavříků. Měli bychom o sobě více vědět, obzvláště my mladí a naše děti, měli bychom se hrdě hlásit k tomuto významnému rodu, pomáhat si, podporovat a setkávat se, neboť nikdy není dost upřímného přátelství a srdečných příbuzenských vztahů.“

Úvod sepsali: Doc. Dr. Josef Vavřík, CSc Ing. Jiří Vavřík

Poznámka:
Aby tyto stránky byly živé je třeba, aby jednotlivé rodiny rodu Matouše a Marie Vavříkových doplňovaly, aktualizovaly a informovaly o rodinách a významných rodinných událostech a změnách na těchto webových stránkách. K tomu tyto stránky byly založeny.